V rámci Prix Bohemia Radio zavítal do Olomouce i čtyřiadvacetiletý hudební skladatel, režisér, Dj a moderátor proudového vysílání On Air a popkulturního pořadu Kompot na Radiu Wave Šimon Holý. Po debatě s moderátorkami relace Buchty si udělal čas na příjemný rozhovor nejen o své kariéře v rádiu nebo v ostatních oborech, ale i o zákulisí a budoucnosti rádia obecně.
Ty jsi režisér a skladatel. Proč sis k tomu přibral i práci v rádiu?
Já jsem se k tomu dostal vlastně náhodou. Vybrala mě tehdy Bára Šichanová, editorka vysílání, která se starala o moderátory. Chtěla na Wave přivést nové hlasy a tak se mě zeptala, jestli bych to chtěl dělat. Tak jsem to šel zkusit a ono mi to nějak šlo. A zůstal jsem tam pět let.
Proč moderuješ zrovna tyto dva pořady?
Kompot jsme si vymysleli s Hanou Biriczovou sami. On Air je proudové vysílání. Hledal se přímo moderátor proudového vysílání, tak jsem se dostal do proudu.
A jak vás napadl název Kompot?
Měli jsme strašně moc variant. Chtěli jsme s Hankou (Biriczovou), aby tam bylo slovo pop. A zároveň aby to bylo něco, co je trochu sladké, nevkusné, české,…prostě všechno dohromady. Variovali jsme s jahodami, ovocem, různá fakt bizarní slova s popem. Pak jsme si řekli, že Kompop, Kompot, že s tím už jsme blízko. To nás bavilo. Nějak to k nám sedělo. V té době jsme byli „nejsladší“ pořad na stanici. Teď už je Wave hodně jinde než před čtyřmi lety.
Na diskuzi jsi mluvil o tom, že na obsah pořadu máš docela velký vliv. Podle čeho se řídíš? Máš nějaké zavedené rutiny?
U hudby je to dané tím, že hudbu sám dělám. Sleduju tak, co se v hudbě děje. Mám nějaký záběr toho, co mě zajímá a podle toho to vybírám. Zároveň máme od minulého roku takové specifické hudební ceny Kompot song roku. To jsou ceny pro nejlepší popovou skladbu uplynulého roku, které si odhlasují návštěvníci události. Logicky se tak musí za rok v playlistu objevit nominované skladby. Potom sledujeme i pop na okraji, a pokud jsou nějaké obsahově tematické díly, tak zařadíme i něco, co do dramaturgie nepatří. Pokud je hostem hudebník, hrajeme i jeho písničky. Nebo když se zrovna něco stalo. Teď byl zastřelený rapper Nipsey Hussle, zařadili jsme ho tak ihned do playlistu. Stejně tak když Shallow vyhrálo Oscara, muselo jít taky do „playáku“.
A hosty si vybíráš ty sám?
Hosty vybíráme s Hankou Biriczovou spolu. Dost často s nimi přichází Hanka. My se střídáme v aktivitě. Jeden měsíc přicházím s nápady třeba já, teď má zase Hanka tu svoji vlnu. Jsou to lidi, které buď nějak známe, nebo víme, že dělají něco zajímavého a chceme to s nimi řešit. Nebo je dokonce známe, jsou zajímaví a mají příběh, který je pro nás něčím dobrý. Další možností jsou situace, kdy nám připadá dobré, udělat nějaký obecnější koncept. Teď jsme pozvali tři herečky, které jsou mladé, ale ještě nejsou moc známé. My jsme si ale jistí tím, že do pěti, sedmi let to budou ty známé. Tak jsme udělali speciální díl, kdy jsme se bavili, jaké je to být takové „naděje“, jaká traumata a stres to s sebou nese.
Říkáš, že si tam dost často zveš své známé. Je pak nějaký rozdíl, když si tam pozveš někoho, koho vůbec neznáš?
Jak kdy. Jsou lidi, které neznáš, ale víte navzájem, že znáte stejné lidi. V tu chvíli už se zase znáte. Víte, že máte nějakou míru intimity a důvěry, protože víte, kdo jste. Oni proto taky vědí, že to není rozhovor o tom, že: „nevím kdo jste, vůbec nevím, na co se vás ptám…“ Ví, z jakého důvodu jsme si je pozvali, a že nás zajímají jako lidi. A v tu chvíli je to úplně stejné, jako když přijdou naši kamarádi. Že jsem někoho vůbec neznal, se naposledy stalo s Jirkou Králem (youtuber). Tam je to jiné, hledáte tón. Ten pořad je zavedený tak, že je přátelský, tykáme si tam a nedá se to vést jako formální rozhovor. Ale Hanka je v tom skvělá. Je pečlivě připravená, a ti hosté ocení, že o nich ví hodně. Jsou pak dost rychle prolomení.
Podle toho jak mluvíš, tak předpokládám teda, že je pro tebe Kompot to důležitější.
Je to můj projekt. Nemůžu říct, že je to důležitější, protože zároveň pracuju na Wavu jako vedoucí moderátorů proudového vysílání. V konečném důsledku tak strávím s On-Airem výrazně více času. Nemůžu říct, že je Kompot důležitější, ale je to náš pořad, o který se staráme – taková naše chráněná dílnička (smích)
V roce 2015 jsi v takovém krátkém shotu Českého rozhlas Presspektivy řekl, že rádio je trendy a do budoucna to tak i bude. Platí to pořád?
Já si myslím, že jo. Je hrozně moc lidí, kteří si myslí, že rádio nevydrží. Že je to mrtvé médium. Ale to se říkalo, i když se rozjelo naplno televizní vysílání, a rádio tady stále je. Otázka do budoucna je, nakolik bude rádio vysílat v lineární podobě. Ale to je stejné jako s televizí. Já třeba už moc nevidím rozdíl mezi médii. Je vidět, že lineární vysílání zajímá lidi spíše jen v určitých momentech. Lidé si chtějí vybírat. Ale na druhou stranu, když jsem nedávno četl výsledky sledovanosti ČT24, tak hrozně rostla. Ale můžou za to třeba prezidentské volby, které byly. A to je věc, kterou si nikdo už potom nikdy nepustí. To je teď a nikdy jindy. Pro rádia je do budoucna úkol hledat ty věci, které se můžou stát jenom teď a tady, a proto je musíte poslouchat přes rádio. Myslím si, že rádio stále není mrtvé médium a můžeme tu otázku otevřít třeba zase za padesát, šedesát let, nevím. Až bude třeba třetí světová válka za námi. (smích)
Omezuje tě nějak v obsahu pořadu to, že Wave spadá pod veřejnoprávní Český rozhlas?
Nemůžu říct, že by mě to omezovalo. To, že si člověk vybere práci ve veřejnoprávním médiu, apriori nese to, že musím souhlasit s nastavenými pravidly. Vlastně použít slovo „omezuje“, by znamenalo, že jsem na něco nekývl, ale já jsem na všechno kývl tím, že tam budu pracovat. Je logické, že když například Leoš Mareš je na Evropě 2, a dělá velký koncert v O2 aréně, tak si to může promovat a všichni jsou s tím v pohodě. Já ale tohle s filmy, na kterých dělám, dělat nemůžu. Ale nemůžu to nazvat omezováním. Prostě to tam nepatří. Ale to je to jediný, co tam člověk potká. Jinak mi přijde, že veřejnoprávní médium je v takovém divném oparu strachu z toho co to znamená, a co vám to hrozně zakazuje. To vůbec není pravda.
Ovšem v rámci tebou moderované diskuze na Prix Bohemia Radio ses zmínil, že se tě tví hosté často ptají, co si mohou ve veřejnoprávním médiu dovolit. Jsou oni nějak omezení?
Také ne. Musíme si ale hlídat, aby nejmenovali značky produktů, nedělali jim třeba i skrytou reklamu, nepropagovali xenofobní, rasistické, homofobní nebo antisemitské názory, které do vysílání nepatří. Jako moderátoři si pak dáváme pozor, abychom třeba vzhledem k blížícím se volbám do Evropského parlamentu, nezvali kandidující osoby. To je asi jediné omezení. Říkáme jim, že nemohou být pozvaní, protože kandidují. Ale to ti lidi chápou. Dává to smysl a je v podstatě v zájmu nás všech, aby veřejnoprávní médium takto fungovalo. Možná si hosté stěžují, že nemohou říkat sprostá slova. Ale zase – je to nějak nastavené, byť se to může třeba za sto let změnit.
Šimon Holý funguje na dvou pracovních frontách, které se spolu dost prolínají. Ale přesto, naplňuje tě více skládání hudby, nebo moderování na stanici Český rozhlas Radio Wave?
Ty dva světy v jednu dobu nemohly být bez sebe. Na Wave jsem nastoupil hned po maturitě a šel jsem na vysokou školu (na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze, pozn. red.). Teď už ji mám za sebou, stejně jako několik filmů, na kterých jsem dělal. Jsem ve fázi, kdy rozlišuji práci pro Wave, skládání hudby a režírování nebo psaní scénářů k filmům. Už zkrátka nemůžu říct, co mě baví více. Hlavně bych nedělal práci, která by mě nebavila.
Ve svém medailonku na stránkách Českého rozhlasu si uvedl, že spát a dodržovat pitný režim je důležitější, než sis kdysi myslel. Odkazuje to na tvé extrémní pracovní vytížení?
Zaprvé si myslím, že lidé obecně přeceňují, jak dokáží zvládnout neustálý výkon. A já jsem se jednou skutečně dostal do fáze, kdy mé tělo přestalo odpovídat. Nespal jsem třeba tři dny v kuse nebo každý den dvě hodiny. Přesně proto je dobré vědět, kdy má člověk vypnout a říct si stop. Všichni se bojíme o to, abychom toho stihli dost, ale právě proto často neděláme věci pořádně, což není dobré.
Takže nešlo o ironii, myslel jsi to vážně.
Rozhodně. Nevím, co budu říkat za rok, ale teď se hlídám výrazně více. Kdysi jsem byl spokojený s pěti hodinami spánku, teď jsem nervózní, když spím jen sedm hodin. A už ani kocoviny netrvají půl dne, ale dva dny.
Zažil si ve svém pořadu Kompot něco opravdu absurdního, co ti dodnes utkvělo v hlavě?
Tak trochu extrémní jsou vždy hiphopeři a na poli veřejnoprávního média je opravdu radost s nimi spolupracovat. Přece jen si slovník “hlídají” jinak. Je to náročné a musím být už jednou nohou připravený zastavit hosta a upozornit ho na to, že jde o živý přenos, nemůže říkat vulgární slova a že při dalším prohřešku už ho odstavím od mikrofonu, což se mi naštěstí nikdy nestalo.
A nějaký konkrétní příběh pro pobavení?
Často vyprávím jednu historku, která je pro mě specifická. Radio Wave sídlí ve Vinohradské ulici, což je taková dlouhá třída vedoucí z kopce a my se nacházíme na jejím konci. Naše budova má prosklené stěny, díky čemuž vidíme opravdu všechno. I z toho důvodu jsem měl rád sobotní vysílání od osmi do dvanácti hodin, kdy jsme pozorovali značně znavené lidi vycházející z nedalekého klubu. Často se před naší budovou zastavili, a když slyšeli znějící hudbu, přemýšleli, jestli jsou v klubu, nebo na ulici. Jednou si podobná skupinka tří týpků všimla tří popelnic tříděného odpadu před naší budovou, se kterými zmizeli nahoře na kopci. Asi po třech minutách kolem mě tahle parta projela, v těch popelnicích ve velké rychlosti závodili. V té chvíli jsem si říkal, že jsem nic podobného neviděl. Nevěděl jsem, jak na takovou bizarní situaci vlastně reagovat.
To tě přece při vysílání muselo rozhodit.
Naštěstí se to nestalo při živém vstupu. Kdyby ano, asi by to bylo hodně netradiční. Ale takových věcí se obecně moc neděje.
Posloucháš ty sám některá rádia?
Ve volném čase poslouchám často právě Radio Wave, protože trochu musím vědět, co se tam děje. I když sám nemoderuji, potřebuji u ostatních slyšet, jak jim to jde, jestli se něco nestalo. Z těch našich pořadů mě baví například Balanc, Buchty a Diagnóza F. To jsou opravdu pořady, na které já nedám dopustit. Jinak ale sleduji spíše americké a další zahraniční podcasty. Mám pocit, že domácí scénu docela znám, těch zpráv máme dost, ať už od Českého rozhlasu nebo ČTK. Zpravodajskou hodnotu zkrátka tolik nevyhledávám.
Měl bys nějaké doporučení pro mladé studenty, kteří touží po tom dostat se jednoho dne do rádia? Sám si říkal, že tvoje cesta byla tak trochu náhodná. Existuje tedy univerzální recept?
Je pravda, že náhoda u mě sehrála určitou roli, ale zase ne tak úplně. Máme rozhlas v rodině, což jsem dlouho nevěděl. Respektive měl jsem informaci o tom, že děda v rozhlase pracoval, ale až později jsem zjistil, že dokonce na pozici ředitele. Nikdy by mě nenapadlo, že to tam mohl v devadesátkách vést. A moje doporučení? Když tu práci člověk chce, nebo ho zajímá, a je v tom oboru dobrý, tak si ji podle mě najde. Když si to tak vezmu, jednou z nových moderátorek Radia Wave je třeba Martina Foldynová, která studovala v Olomouci a pracovala pro studentské rádio. Dostali jsme na ni tip, společně jsme se setkali, a pak ji asi tři nebo čtyři měsíce zaučovali. Teď už to dělá skvěle. Prostě musíte chtít a nesmíte se toho bát. Nikdy není chyba spojit se s daným rádiem a zkusit to.
Ptali se Filip Vahala a Patrik Czepiec